Nehasnoucí tradice československých vztahů II
Clevelandská a Pittsburská dohoda v kontextu československého zahraničního odboje v USA
Ing. Augustin Marko, predseda Slovenskej spoločnosti na obranu demokracie a humanity
Jde o důležité historické dokumenty, které jsou dokladem úsilí krajanských spolků Čechů a Slováků v Americe podpořit boj svých krajanů v Evropě za svobodu, za samostatnost, za vlastní suverénní společný stát. Představy autorů dohod byly přirozeně ovlivněny státoprávní ústavní realitou demokratických států Severoamerických. Proto obě dohody svým způsobem připomínají federativní princip. Nedodržení tohoto principu při reálném budování Československé republiky bylo nepřáteli opakovaně bez ohledu na konkrétní podmínky a možnosti využíváno.(Red .)
Clevelandská (1915) ani Pittsburská dohoda (1918) sa na začiatku štátu nedali realizovať. Takmer celá naša inteligencia bola pomaďarčená a hranice ohrožovalo Maďarsko. Martinská deklarácia, podpísaná už doma, o forme štátu nehovorí. Autonómiu tehdy chceli len Maďari a maďaróni, lebo verili ve zvrat. Autonomistickí Slováci až asi po 10-ročnej prechodnej dobe. Nitriansky župan Dr. Ĺ.Okánik v liste americkým Slovákom napísal, že „autonómiu nikdy nepodpíše, lebo by to byla samovražda mójho slovenského národa“. J.G.Tajovský vtedy napísal, že „bez Čechov na Slovensku by bolo behom 24 hodín po Slovensku“. Tieto názory našli odraz aj vo voĺbách. Lúdová strana s programom autonómie získala v r.1925 iba 18.3 percenta hlasov a v r.1935 spolu so SNS (autonomistický blok) 30.12 percenta. V r.1929-1931 prebiehala svetová hospodárska kríza a štát začalo ohrozovať hitlerovské Německo. Existoval názor, že tieto ťažkosti lepšie prekoná unitárny štát. Najmae keď sa autonómie domahali aj sudetskí Nemci. Nemci boli proti vzniku ČSR a chceli štát Deutsch-Boehmen.
Pri obrane Slovenska proti dvom maďarským vpádom padlo, bolo zranených alebo nezvestných 207 dostojníkov a 7305 vojakov, veĺkou vaečšinou z českých krajov a navyše množstvo dobrovoĺníkov, hlavne českých Sokolov. Pomáhali „bratom-Slovákom“.
Deň vzniku ČSR z iniciativy českého politika T.G.Masaryka (jeho otec bol Slovák) nazval básnik Vladimír Roy „Dňom zmrtvychvstania na smrt odsúdeného národa“. Bolo tu len 140 základných slovenských škoľ a 186 slovensko-maďarských a žiadne vyššie školy. Iba 526 osob, „majúcich v slovenskom národnom hnutí významnejšiu úlohu“, z toho 2 inžinieri, 5 sudcov, 6 lekárov a 28 kňazov. Za takejto situácie bola pomoc Čechov na Slovensku nevyhnutná.
Od r.1945 malo Slovensko samosprávne orgány: SNR, Zbor povereníkov, povereníctva a ďalšie. Od roku 1968 bola Slovenská republika národným štátom s právom na sebaurčenie až do oddelenia. Na čele federácie bol takmer celý čas Slovák, Dr.G.Husák. Nemožno teda písať, že Česi vecnú náplň dohod z USA spochybnili a „nikdy“ nerealizovali. ....
Už sme čítali, že SR bola v ČSFR kolóniou, kuričom v podpalubí, domíniom. V čase zániku ČSFR bol však Slovák predsedom FZ, vlády ČSFR, Ústavného súdu i Biskupskej konferencie ČSFR, stálym zástupcom ČSFR pri Rade Európy a v rade UNESCO, vedúcim skupiny poslancov pri Európskom parlamente, dvaja z troch zástupcov ČSFR v OSN boli Slováci (v New Yorku a Ženeve) apod. Ak teda toĺko a takých ĺudí z“ kolónie“ posobilo na takých postoch...?
Počas trvania spoločného štátu boly i ťažkosti, vyskytli sa i chyby. Faktom však je, že zaostalé Slovensko z roku 1918 sa – vďaka našej nadanosti a pracovitosti, ale aj vďaka ušlachtilej pomoci českého národa – zmenilo na Slovensko vyspelé, v ktorom žije moderný, vzdelaný národ.
Myslím, že len ten može objektívne hodnotiť vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, kto pozná históriu nášho národa a je čestný. Aj za súčasných podmienok treba rozvíjať medzi Slovákmi a Čechmi dobré, priateĺské vzťahy. Na princípe spolupráce, obojstrannej výhodnosti a obojstrannej pomoci. V tomto geopolitickom priestore je to pre oba naše národy priam životná nevyhnutnosť.
(Úryvky z delšího článku v čas. Magazín ze dne 25.3.1994 vybrala autorka brožurky.)
Čo je Pittsburská dohoda
JUDr. Katarína Zavacká, SAV v Bratislave
V Národnej rade SR je uložený originál Pittsburském dohody. Tento dokument je takmer od jeho vzniku často dezinterpretovaný. Aj preto bol prepísaný na pylon Štefánikovej sochy v Bratislave.
Pittsburská dohoda je dokumentom o tom, že americkí Slováci a Česi neboli k udalostiam súvisiciam so zamýšlaným spojením českých krajín a Slovenska ľahostajní. Je aktom, ktorým predstavitelia Slovenskej ligy, Českého národného sdruženia a Zvaezu českých katolíkov vyjadrili svoj súhlas s programom spoločného štátu. V ňom, na rozdiel od Uhorska, mala byť slovenčina úradným jazykom. Slovensko malo mať svoju administratívu a súdy.
Spoločný štát mal byť republikou s demokratickou ústavou. Najdoležitejším aj na pochopení Pittsburskej dohody v súčasnosti bol posledný odsek. „Podrobné ustanovenia o zriadení česko-slovenského štátu ponechává sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom,“ teda budúcim poslancom československého parlamentu. O vnútornom usporiadaní štátu už mali rozhodovať oni. Americkí Slováci a Česi totiž mali priamu skúsenosť so životom v demokracii a vedeli, že závažné rozhodnutia v USA prijíma kongres. Preto i Pittsburskú dohodu formulovali ako odporúčanie reprezentantov zúčastnených spolkov bez nároku na akúkoľvek právnu relevanciu.
Jej prvé dezinterpretácie se objavili takmer v zápaeti a pochádzali z kruhov maďarskej iredenty. Z iniciativy jej agenta Františka Jehlicsku sa na falošný pas vydal Andrej Hlinka do Paríža, na Mierovú konferenciu, kde chcel s nulovou znalosťou o medzinárodnoprávnych podmienkach, za akých sa Slovensku podarilo vymaniť z Uhorska, ale o to s vaečším nadšením „bojovať za slovenskú reč“, mávajúc týmto medzispolkovým dokumentom.
V priebehu vojny sa tvorili nové zásady uznávania nových štátov a šance Československého národného výboru v Paríži na uznánie budúceho spoločného štátu vzrástli najmae po vstupu USA do vojny v apríli 1917. Z hľadiska medzinárodného práva k najdoležitejším dovodom na uznanie Československa spojencami patrila jeho armáda – československé legie, bojujúce na strane Dohody.
Do jeho Dočasného národného zhromaždenia nastúpili predovštkým poslanci s riadnym mandátom, zvolení ešte do rakúskeho a uhorského sněmu. Česi ich mali desiatky, Slováci dvoch. Zvaešok sa mal doplniť menovaním, no i s tým boli veľké problémy. Mnohí Slováci sa v tom čase ešte báli exponovať v novom štáte, neveriac, že Uhorsko naozaj definitívne zaniklo. Na voľné kreslá v Slovenskom klube preto nastúpili nekoľki Česi (napr. Dr. E. Beneš, Dr. A. Masaryková).
Rovnaká bola i situácia v súdnictve. Predstava, že na hlavné pozície v justícii nastúpi Slováci, ktorým Maďari dobrovoľne uvolní místa, sa ukázala nereálna. V decembri 1918 vyšlo najavo, že „pre nedostatok slovenských kandidátov nebolo koho na súdy dosadiť.
V marci 1919 Dr. Vavro Šrobár konštatoval, že „tu sú márne všetky naše ohľady, lebo doterajšie naše súdy, ktoré sme doteraz nemohli nahradiť a obsadiť spoľahlivými ľuďmi, stávajů nám všemožné prekážky, takže niektoré súdy vyhlasujú ešte i teraz rozsudky v mene Maďarskej republiky. Nemáme dosiaľ dostatok našich ľudí. Spočiatku sme si mysleli, že budeme muocť upotrebiť za sudcov našich ľudí, ale poznali sme, že ich veru nemáme a budeme asi nútení povolať sudcon z Čiech a Moravy.“
Zo štatistiky vyplývalo, že v roku 1910 bolo v Uhorsku 2646 sudcov, z toho 1 Slovák. Už roku 1917 si E. Stodola povzdychol: “Nehovoríme, že je tomu aj v súčasnosti tak, veď je počet slovenských renegátov bohužial veľký. Ale smutné faktum zostáva, že sme si nevychovali dostatočný počet národne smýšlajúciho právneho dorastu – o mnoho menej než Rumuni, Nemci a Srbi uhorskí.“ Chýbala i slovenská právnická terminológia.“Sme bez názvoslovia, nevíme sa o právnych veciach jeden s druhým v našej materinskej reči shovárať, tým menej vieme niečo poriadne napísať.“ Vedel, že i keby sa hneď povolilo používanie slovenčiny na súdoch, čo v roku 1911 zákon o súdnom poriadku neumožnil, nikto ju na potrebnej úrovni neovládal.
Pittsburská dohoda je historický dokument. Krajania v USA ním odporučili budúcim občanom vybudovať v novom štáte demokratické zriadenie amerického typu. Prezentovať ju však ako akýsi „základný kameň“ slovenskej štátnosti či samostatnosti je nielen diletantizmus, ale i znevažovanie medzinárodnoprávne závaezných mierových smlúv, umožňujúcich vyňatie územia Slovenska spod svaetoštefanskej koruny. Je len historickým paradoxom, že o porušovaní dohody najviac vykrikovali tí, pre ktorých demokracia nielenže nebola prioritou, ale po októbri 1938 ju začali najusilovnejšiě likvidovať – spolu s československým štátom, ktorý ju garantoval.
Doslovné znění Česko – Slovenské dohody z 30. 5. 1918 v Pittsburgu viz. Sborník „Věrni zůstaneme“. OOV Brno, 2014.
A ještě poznámka. Zavedený jazyk československý byl používán buď ve znění českém nebo ve znění slovenském. SK
Čechoslovakismus nebo Českoslovenství
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Jisté levicové politické kruhy v minulosti uvedly ve známost, že čechoslovakismus je ideologická a politická koncepce vládnoucích kruhů české buržoazie v období buržoazní ČSR, prohlašující svébytné národy Čechů a Slováků za jeden „československý národ“. Měla zahalovat faktickou nerovnoprávnost Slováků a potlačovací vykořisťovatelskou politiku českého velkokapitálu na Slovensku. Nesprávnost této koncepce, obsažené v buržoazní ústavě ČSR z r.1920, již tehdy odhalovala KSČ. In: Příruční slovník naučný. ČSAV Praha 1962.
AUDIATUR ET ALTERA PARS. (Budiž slyšena i druhá strana.)
Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeny se slovenskými bratřími na Slovensku, které kdysi bylo součástí našeho národního státu, později odtrženou od těla našeho národa a před padesáti lety přivtělenou k uherskému státu Maďarů, kteří pro své nevýslovné násilnictví a surový útisk podrobených národů ztratilo veškeré mravní i lidské právo vládnout komukoli kromě sobě samému.
Z Prohlášení nezávislosti, resp. Washingtonské deklarace, 18.října 1918.
Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30.októbra r.1918 v Turčianskom Sv.Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetve jednotného česko-slovenského národa, trvajú na zásade samourčovacího práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlasuje, že v mene česko-slovenského národa, bývajúceho v hraniciach Uhorska, je jedine ona oprávnená hovoriť a konať.
Úvodní věty Deklarace Slovenského národa (Martinské deklarace) ze dne 30.října 1918.
„Nemárnime čas bojem o písmeny, o to, či sme jeden alebo dva národy, či máme jednu alebo dve reči, ale usilujme sa dohonit´ to, čo sme v porobe zameškali.“ Vavro Šrobár, Oslobodené Slovensko,.Pamaeti z rokov 1918-1920.
„Existence českého a slovenského národa nevylučuje existenci československého národa, který znamená vyšší kulturní , duchovní – a za příznivých okolností i politickou a hospodářskou jednotku. Podobně jako třeba vedle národa anglického, skotského a welšského existuje národ britský. To začlenění do vyšší, obecnější jednotky nijak neomezuje rozvoj a uplatnění národních svébytností
jednotlivých členů vyššího celku.“ Edvard Beneš, Úvahy o slovanství. Praha 1947.
„Pred rokom 1993 slovo Čechoslovák malo jednoduchú a oficiálne platnú definíciu. Čechoslovák = občan Československa. Čo teraz, po roku 1992? Naďalej sa možme cítit Slovákmi i Čechoslovákmi zároveň. Tak napríklad aj ja patrím medzi tých, čo sa i teraz považujú za Čechoslovákov. Som po rodiči Čechoslovákom, otec Slovák, matka Češka. A Čechoslovákom sa cítim byť i kultúrne. To mi vobec neprekáža,aby som sa zárovň cítil byť aj Bratislavčanom, Slovákom, Slovanom a občanom našej Zeme. (Po bombardovaní Juhoslávie a po nadvaeznom olúpení Srbska o Kosovo ma zklamala aj EU.) Mám vlastnú definíciu pre súčasnost´: Čechoslovák = človek, vyznávajúci svoj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitne-demokratickému odkazu jej zakladateĺov a budovateĺov.“ Ing. Michal Petrovič, PhD. In: Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století. Brno 2012.
„Obě kultury – slovenskou i českou - pokládám za vlastní. Jsou mi odjakživa dvěma zdroji, stejně jako dva konce jednoho pevně svázaného provázku. A jako příklad takového spojení bych použil i srdce, které má přece dvě předsíně a dvě komory.“ Ladislav Ballek, slovenský spisovatel a diplomat. In: Právo 15.dubna 2014, u příležitosti úmrtí Ladislava Balleka, významné osobnosti české a slovenské politiky a kultury.
Češi, Slováci a Čechoslováci
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti z područí dvojí cizí nadvlády Rakousko-uherské monarchie) pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. J.Kollár (Slovák) řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jich řeč a národnost se valícím“ (1832). K. Havlíček Borovský (Čech) prohlásil:“ Slovensko, osvobozené z maďarského područí, by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). J.M.Hurban (Slovák) na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: „Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – československého národa“ (1868).
Ostatně od dob husitské reformace byla na Slovensku spisovným jazykem „bibličtina“, český jazyk.
Byl chápán jako jazyk československý. Od r. 1801 existoval Ústav řeči a literatury československé v Prešpurku, v Uhrách. Vzdělával své studenty v jazyce a dílech Dobrovského, Kollára, Jungmanna a Šafaříka.
O ustavení samostatné slovenštiny a o jazykovou odluku se přičinili r.1844 L.Štúr se svými spolupracovníky. Vyhlásili zároveň, že péče o kulturu domácího jazyka neznamená, že se chtějí odtrhnout od svých českých bratří. Záleží jim na jednotě s nimi.
V 19.stol. hledali Češi a Slováci společné historické kořeny, společnou minulost, usilovali o prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu mnohem více idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací.
Slováci po celou historii často hledali záchranu před odnárodněním z maďarské strany na českých školách. Je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného nástupu Čechů a Slováků, celého československého národa k boji za svobodu a samostatnost.
T.G.Masaryk si „československý národ“ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači.
Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30.října 1918) : „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev“.
Doba míru po první válce světové otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti státní doktrině a neváhali zpochybňovat slovenskou spoluúčast na budování Československa. V nastalém konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v český centralismus, diferenciační ve slovenský separatismus. Předválečné dohody o společném státě
T. G. Masaryka s krajanskými spolky v Americe, Dohoda Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r.1918, v nehistorické interpretaci posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti za daných podmínek nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli vyjádřit lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie od dob Velké Moravy, útrapy v náboženských válkách středověku, v zápase o obrozenské vzkříšení v nové době, společně prolitá krev v boji za samostatnost a svébytnost v první i druhé válce světové. Jde nejen o hluboký cit spolupatřičnosti, ale přímo o osudovou nutnost vzájemnosti, spolupatřičnosti. Jeden druhého potřebují na ochranu svých bytostných zájmů a z toho pramení jejich odvěká potřeba společně je hájit.
Existují ještě dnes Čechoslováci? „Čechoslovák je člověk, vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů,“ napsal Ing.Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že „ Čechoslovák je úctyhodné slovo“ a on že se cítí „nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák“. A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí.
Braňme společný stát Čechů a Slováků
Otevřený dopis spoluobčanům ze dne 6. 7. 1992
Bohumír Blížkovský a Stanislava Kučerová
Občané, vydržte! Obnovme občanské iniciativy! Žádejme brzké referendum a taková jednání, která povedou k dohodě! Nedejme se zmást falešnou propagandou, rozeznejme, kde se nám nabízí „mísa čočovice“ a slibuje „holub na střeše“! Na rozdělení společného státu bychom doplatili všichni! Nezrazujme sami sebe! Dejme znovu hlavy dohromady, braňme společné zájmy a řešme problémy ruku v ruce, s rozumem v hrsti, svobodně a odpovědně!
Pravdu a lásku nestačí jen hlásat, nutno je tvořivě uplatňovat a bránit! Hodnoty humanity, demokracie, prosperity i sociální spravedlnosti se u nás bohužel dosud více proklamují než realizují. Mnozí je vůbec přestali hájit. Právě proto nám chybí zdůvodněný konstruktivní společný konkrétní program, právě proto sílí prospěchářský partikularismus, sektářství, agresivní sobectví, vzrůstá chaos a rozklad, ohrožující dnes již samu existenci našeho společného státu. Hrozí kolaps celé naší polistopadové politiky.
Předvolební konfrontace, napětí šokové terapie střídá neomalené vzájemné vyhrožování, vydírání i zjevný katastrofický kurs na likvidaci Československa.
Většina masmédií vyvolává nálady kapitulantské, šíří se psychóza marnosti, více se dezinformuje než informuje, nechybějí ani lži a rozněcování nenávisti mezi našimi občany i národy, směřuje se k hysterickému sebezničení. Neuvěřitelná lehkost zrady propagační kampaně za rozbití společného státu Čechů a Slováků, kterou sledujeme v četných televizních programech i na mnoha stránkách tisku, a která byla mocně rozpoutána po volbách, připomíná éru frenetického mnichovanství z roku1938, pohromu, která zahubila mimo jiné Karla Čapka. Nastoupil tehdy fašismus, ničitelské lži hlásali kolaboranti, v čele s pověstným Emanuelem Moravcem. A bezohledná propaganda provázela pak i násilný nástup komunistické totality. Je smutné, ale i poučné, že všechny tyto minulé i současné falzifikace a manipulace měly a mají stejný cíl: očernit národní a všelidský odkaz zakladatelů našeho státu ze dne 28. října 1918. Zpochybnit odkaz T. G. Masaryka a M. R Štefánika, znevážit humanitní a demokratické tradice společného státu Čechů a Slováků, revidovat výsledky obou světových válek, to všechno ve prospěch sil nedemokratických a destabilizovat tak poměry ve Střední Evropě. Opět se přehodnocuje, opět jsme zbavováni „mýtů a legend“, opět se převrací z „hlavy na nohy“, kruh se prohlašuje za čtverec, černé za bílé a větší za menší. Nedbá se zákona příčinnosti ani dostatečného důvodu.
Uveďme několik příkladů.
1. Lež č. 1. „Naše rozdíly jsou tak velké, že se musíme rozejít.“
Ve skutečnosti je tomu naopak. V celé Evropě nejsou jiné národy, které by si byly nejen geograficky, ale i jazykově, etnicky, historicky a kulturně tak blízké jako Češi a Slováci. Společného máme mnohem více než rozdílného. Nedokážeme-li nyní vyřešit vzájemné blízké vztahy, jak chceme v budoucnu řešit vztahy mezi národy při odlišnostech větších nebo dokonce velkých? Těžko bychom mohli obstát při zkouškách náročnějších, nedovedeme-li zvládnout ani nejelementárnější integraci na domácí půdě. Ztrácíme šance na rovnoprávné postavení v Evropě a naše hodnověrnost bude tím menší, čím více se budeme tady hašteřit. Nezapomínejme na pruty Svatoplukovy! Nedejmě si namluvit, že rozpad společného státu je neodvratný! Takový názor svědčí jen o bezmezné neodpovědnosti, proradnosti nebo i omezenosti jeho hlasatelů. Odmítejme také nehoráznou nepravdu, že prý jsme rozhodli o rozpadu společného státu tím, že jsme volili tu nebo onu politickou stranu. K rozbití společné vlasti jsme nikomu mandát nedali!
Lež č. 2. „Ideály společného státu Čechů a Slováků se přežily.“
Ideály humanity, demokracie, politického realismu a mírové kooperace i mezinárodní snášenlivosti, na kterých bylo Československo svými zakladateli i spojenci r. 1918 konstituováno, mají trvalou všelidskou platnost. Jejich naplnění a tvůrčí rozvíjení je svrchovaně aktuální na celém světě. Až do nástupu fašistických a diktátorských zemí bylo Československo příkladným garantem a symbolem humanity ve Střední Evropě. Kdo chce dnes u nás či jinde uvedené hodnoty zpochybňovat, rozkládá nejen náš stát, ale státotvorné tradice celé Evropy i světa.To, co naléhavě potřebujeme, je obnova i aktivní podpora humanity a demokracie v souladu s Evropským společenstvím. Místo toho se u nás zmáhá nesnášenlivost, nenávist. Přežívají diktátorské manýry,
bují staronové kořistnické mafie, anarchie, revanšismus, probíhá restaurace oligarchie, aristokracie i teokracie, oživují se i ideje překonané habsburské monarchie. Nepotlačuje se tím pozitivní historická návaznost? V souladu s dějinným vývojem je přirozeně v každém státě čas od času žádoucí upravovat jeho vztahy, vnější i vnitřní státoprávní uspořádání. I my to potřebujeme udělat. Neměli bychom však trpět zábrany a překážky, které pozitivním tradicím kladou nepřátelé aší vlasti.
Lež č. 3. „Národní sebeurčení a společný stát se vylučují.“
Zkušenosti Evropského společenství a nejvyspělejších zemí světa naopak potvrzují, že emancipační a integrační snahy jsou slučitelné, všestranně prospěšné i vysoce perspektivní. Těžko bychom mohli důvěřovat politikům, kteří nám slibují důstojné, rovnoprávné i prosperující postavení v Evropě a nejsou při tom schopni dohodnout se ani s národem, který je nám v Evropě nejbližší. Nedejme si namluvit, že naše oprávněné touhy po svrchovanosti a některé rozdílné zájmy politické, hospodářské, kulturní, národní či náboženské vylučují možnost našeho rovnoprávného a
oboustranně prospěšného soužií ve společném státě (soustátí).
Lež č. 4. „Bez rozdělení nelze pokračovat v ekonomické reformě a řešit další naléhavé problémy.“
Každý národohospodář potvrdí, že ekonomická reforma, která povede k rozpadu společného státu, způsobí nám všem více škod než užitku. Její tvrdošíjné, až fanatické prosazování bude jen další ilustrací k pověstnému konstatování vrcholné ironie o operaci, která se „zcela zdařila, leč pacient zemřel.“ Otázky státoprávní jsou příliš vážné, komplexně historicky podmíněné a do budoucnosti podmiňující, než aby je řešili jen zaslepení jednostranní ekonomisté. Jak ekonomické tak ostatní problémy vyřešíme snadněji a lépe spojenými silami než izolovaně, každý zvlášť, vedle sebe nebo dokonce proti sobě. Nezapomínejme na zkušenost z listopadu 1989 a na heslo oněch nezapomenutelných dní: “V jednotě je síla!“
Lež č. 5. „Společný stát prosazuje jeho levice.“
Toto zcela nepravdivé tvrzení je typickým příkladem bezostyšné propagandy, která chce zbavit občany svobodného úsudku. Na obou březích řeky Moravy, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, mají většinu stoupenci a zastánci společného státu bez ohledu na stranickou nebo náboženskou příslušnost. Je ovšem pravda, že naprostá většina našich občanů, toužících po spravedlnosti v rovnoprávném soužití Čechů a Slováků i ostatních národností ve společném státě, nenalezla dosud odpovídající místo na televizních obrazovkách ani dostatečně moudré a činorodé politické představitele. Uvedené propagandistické tvrzení zároveň odhaluje, jak hluboká je dosud propast mezi reálnými politickými úkoly naší přítomnosti a omezenými výkony některých našich čelných představitelů. a „jejich“ médií.
Lež č. 6. „Rozdělení odpovídá našim zájmům. Čím dříve se rozdělíme, tím lépe.“
Ve skutečnosti je tomu opět naopak. Rozdělení naše pozice a šance neposílí, ale podstatně oslabí! Z rozdělení by měli užitek jen spekulanti, prospěcháři, sektáři, cizáci a zrádci, řídící se zásadou „Rozděl a panuj“. Rozdělení prosazují jen okrajové extrémní nedemokratické síly a některé přežívající cizí zájmové struktury. Blízké i vzdálené potřeby našich národů nevyžadují rozdělení, ale účelné vnitřní uspořádání ČSFR, které by předjímalo budoucí federaci Spojených států Evropských. Svrchovaných a rovnoprávných.
Lež č. 7. „Rozdělení Československa je v zájmu Evropy.“
Okleštění a poté rozbití zmrzačeného Československa v letech 1938-39 na protektorát „Böhmen und Mähren“ a na „Slovenský štát“ bylo zločinným dílem fašismu a startem k 2. světové válce. Současná i budoucí sjednocující se demokratická Evropa nepotřebuje nové “berlínské zdi“, dělení a separace, potřebuje Československo životaschopné, celistvé a demokratické. Svědčí o tom oficiální stanoviska představitelů sousedních zemí i všech dalších čelných představitelů evropské, americké i světové politiky. Právě antidemokratické síly dělení podporují a na rozpolcení číhají. Rozbití Československa by demokratizaci i prosperitu Střední Evropy vážně oslabilo, přispělo by k její další destabilizaci a balkanizaci. Uvrhlo by nás to znovu k „nule“ , mezi „balalajkové republiky“ na periférii civilizovaného světa. Dělení Československa je nepřirozené a nepřijatelné, stejně jako bylo v minulosti dělení Polska nebo Německa.
Zachování našeho společného státu požaduje naprostá většina občanů, mluví za ně i reprezentanti naší kultury, např. rektoři University Karlovy v Praze, Masarykovy v Brně, P.J. Šafárika v Prešově.
Pro zachování Československa se 4. 7. 1992 naléhavě vyslovili i přední představitelé našeho exilu:
„Se znepokojením sledujeme rozklad společného státu Čechů a Slováků, státu, který jsme po všechna léta exilu pokládali za svou zem, za naši skutečnou vlast. Existence a práce „Společnosti pro vědu a umění“ i naše osobní práce na různých místech vědy a umění mimo Československo měly v sobě vždy element práce pro tuto naši zem.
Když dnes síly, nám hluboce cizí, začínají dělit tuto zem, chceme s plnou vážností upozornit na to, že společný československý stát vznikl primárně na principech kultury, které po několik posledních století formovaly a spojovaly Čechy a Slováky. Byli to tvůrci těchto principů, Komenský a Tranoscius, Matěj Bél, Dobrovský, Kollár či Šafárik a Palacký, Štúr, Masaryk a Štefánik.
Ustupují-li v současných dnech trvalé principy kultury, která naše národy spojuje, krátkodobým, i když možná palčivým ekonomickým a mocenským zájmům, vidíme v tom nebezpečný odklon od principů humanismu, které formovaly Evropu a které jsou, vzdor extrémním výstřelkům, výrazným trendem Evropy a světa v třetím tisíciletí.
Vyzýváme politiky, kteří mají v rukou osud našich dvou národů, aby si uvědomili, že jakékoli pragmatické koncese momentálním potřebám nesmí narušit staré historické svazky duchovní kultury, které mezi našimi národy existují a které tak výrazně přispívají i k udržování stability a kulturnosti středoevropského prostoru.“
Všechny propagandisticky šířené lži a polopravdy proti společnému státu jsou vlastně jen výmluvy neschopných nebo proradných politiků. Jsou důsledkem falešného zkreslování, žalostné směsi bezmezné zaostalosti, impotence formulovat a realizovat společný, jednotný a vnitřně diferencovaný konstruktivní program, naivního snění, krátkozrakého prospěchářství i agresivního sobectví, staronových mafií, sektářského fanatismu i velezrady a intervencí někdejších zahraničních nepřátel.
Duchovní i materiální ztráty, které naše soudobá neplodná i destruktivní politika přivolává, jsou již dnes nevyčíslitelné. Na neschopnost nebo neochotu některých vyjednávačů nesmíme doplácet všichni! Vzpamatujme se proto dříve, než bude pozdě! Rozpad Československa by byl naší historickou katastrofou. Byl by popřením nejhodnotnějších výsledků našich národních kultur, více než tisíciletého soužití a snažení našich nejlepších představitelů, počínaje Rostislavem a Svatoplukem. Nepřipusťme, aby naše generace byla generací rozbíječů demokratické republiky, kterou by historie odsoudila stejně jako odsuzuje generaci, která zvolila dělení a kolaboraci s fašismem.
Věříme, že „vládu věcí svých ve svých rukou udržíme“. Zůstaňme věrni odkazu našich předků, představitelů našeho 1. a 2. odboje. Nedejme se zmást, řiďme se vlastním rozumem a kontrolujme své poslance. Nevěřme těm, co hlásají, že „vláda rozumu skončila“. Moudrá správa věcí lidských
u nás ještě nezačala. Přitom máme již dost zkušeností, abychom všechny své problémy postupně vyřešili.
- Spojme síly všech opravdových vlastenců, demokratů a humanistů!
- Přesvědčujme neinformované nebo zmýlené a poblouzněné!
- Organizujme účinnou obranu vůči všem rozvratníkům, kteří se vyžívají v destrukci často jen proto, že nemají dost schopností konstruktivních!
- Vytvořme pevnou hráz pravdy a lásky, lidské moudrosti a solidarity a odpovědnosti vůči všem, kteří tak snadno zrazují ideály 17. 11. 1989, kteří bezostyšně dávají přednost úzce osobním, skupinovým, stranickým i cizím zájmům před státotvornou povinností českých a slovenských politiků a před blahem nás všech!
- Zastavme protiústavní rozvratnou činnost velezrádců, sledujících rozbití našeho společného domova!
Za nehasnoucí tradice česko-slovenských vztahů
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
„Masarykovo Československo bylo – podle mne nade vší pochybnost -
nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“
K. R. Popper, 1994
Československý výbor nám mluví z duše
Když se uvědomělým a odpovědným politickým představitelům našeho státu nepodařilo udržet jej v původní celistvosti, a když došlo r.1992 k jeho rozdělení, vznikl v parlamentě „Československý výbor.“ Původní Československý výbor (ČSV) založil M. R. Štefánik v Chicagu 16. 9. 1917 k náboru našich legionářů, kteří pak z USA odcházeli na fronty 1. světové války. K obnově ČSV došlo v Praze v Československém parlamentě po nedemokratickém a nežádoucím druhém dělení Československa.
První dělení bylo výsledkem i cílem Hitlerovy agrese r. 1938. Druhé dělení nastalo v parlamentě ČSFR bez vnější agrese, ale též bez směrodatného referenda, proti vůli naprosté většiny obyvatelstva, pochybnou většinou jediného hlasu. Stalo se to 25. 11. 1992 ve 13 hod. 22 minut. Obnovitel ČSV, pozdější premiér a nynější prezident v den rozpuštění shromáždění ČSFR řekl: „Myslím, že se Češi a Slováci k sobě vrátí. ...Je to úkol pro jednu generaci.“ A připojil: „CHTĚJÍ EVROPSKOU UNII A NEDOKÁZALI UDRŽET ANI UNII ČESKOSLOVENSKOU.“
ČSV rozvinul působení vzájemnosti na třech historických územích. Má komoru Čech, Moravy-Slezska a Slovenska. Hlavním výsledkem uplynulého období je řada zdařilých mezinárodních konferencí a závažných publikací stovek českých a slovenských odborníků. První konference se konala r. 1993 k 75. výročí 28. října r. 1918. Část konference v historicky reprezentačních prostorách v Brně, část po stopách historie ve slovenském Martině.
A další konference se pořádaly v parlamentních prostorách v Praze nebo v prostorách starobylé československé vzájemnosti v pověstných Jurkovičových Luhačovicích. A za přítomnosti nejen domácích, ale i zahraničních pěstitelů historie a lásky k vlasti.
Témata konferencí se stala názvy příslušných sborníků: Jsou to např. Idea Československa a střední Evropa. Českoslovenství a středoevropanství. Bilance a výhledy střední Evropy na prahu 21. století. Česká a slovenské otázka v Evropské unii. Živé hodnoty Masarykova Československa. Věrni zůstaneme.
Autoři referátů a příspěvků do sborníků shromažďovali k tématům poznatky a zkušenosti, ověřovali je a šířili. Byli obhájci kritického realismu, demokracie a humanity.
Uveďme ukázku:
„Masarykův projekt českoslovenství zahrnuje česko-slovenskou vzájemnost i svébytnost, není namířeno proti slovenství, češství ani proti jiným národnostem. Usiluje naopak o optimální podmínky jejich rozvíjení bez privilegií a diskriminací. Vize českoslovenství je součástí evropanství, svébytnost slovenskou ani českou nepopírá, ale umocňuje je jejich vzájemností. Masarykův projekt Československa je celistvý a otevřený, nemá jen dimenzi národní, kulturní a hospodářskou. Je svrchovaně komplexní, politický, státotvorný i univerzální. Odpovídá novodobým demokratickým státním i mezinárodním integračním idejím americkým a evropským (švýcarským, britským, francouzským, německým, skandinávským, španělským i rakouským).Předpokládá ovšem soustavné zvyšování úrovně politické kultury. Je přirozené, zdravé a potěšitelné, že s emancipačním pokrokemsílí v Československu snahy a svébytné tužby po přiměřené samosprávě i autonomii. Synergický efekt platí i tu.
Ideální i reálná podoba demokratické unie je věcí dohody, může mít proto mnoho podob.
A v tomto okamžiku si musíme položit otázku, jak daleko může jít ekonomická samostatnost obou nových států, pokud společně usilují o členství v dnešní Evropské unii?“
Rozděl a panuj! Co na to Svatopluk?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Svět se stále více potýká s tíží všeobecné krize. A není to jen vražedná pandemie koronaviru, která ohrožuje celé národy. Souží nás i důsledky vývoje ekonomického, ekologického a etického. Celý dosavadní vývoj naší civilizace směřoval k touženému většímu bezpečí, blahobytu a zušlechtění.
Dospěl však k opačným výsledkům. Množí se projevy disharmonické nesouměřitelnosti mezi přírodou a civilizací, vzrůstá disharmonická nesouměřitelnost mezi lidmi a jejich skupinami navzájem. Množí se projevy kulturního úpadku. Holduje se alternativním formám postmoderny, postosvícenosti, postmorálky, všeobecné negativitě.
Kam se poděl konsensus, shoda, souhlas veřejného mínění? Nehodí se. Nehodí se staré heslo „V jednotě je síla“. Držitelé moci rozkládají a štěpí společnost při každé příležitosti. Oni ctí heslo „Rozděl a panuj“. Skrytí světoví multimiliardáři dnes vládnou nad státy globální integrace. Programovým rozpojováním a rozdělováním občanstva mají o zájmy svého mamonu a své moci postaráno. Pozornost a síla možných kritiků je zaslepeně orientována k malicherným nebo záměrně vymýšleným cílům
Studená válka skončila počátkem 90. let minulého století mimo jiné slavnostním sjednocením rozděleného Německa a zároveň rozbitím všech perspektivních slovanských států. Rozdělené bylo hrdé Česko-Slovensko na oslabené Česko a malé Slovensko,. Početní Rusové se separativně rozštěpili podle starého dělení na Velkorusy, Bělorusy a Malorusy (Ukrajince). A v jejich zemích nepřestává zahraniční podpora rozbíječských „mejdanů“ a vzájemných vojenských konfliktů. Všechno to ovšem pod závaly lživých globálních hesel o demokracii a lidských právech a o právech (některých) národů na (údajně) vlastní samosprávné projekty.
Stejně propagandisticky zaštítěné bylo nelítostné válečné zničení prosperující Jugoslávie, rozbití společného státu Srbů, Chorvatů, Slovinců a Makedonců. Dnes je na území bývalé obdivované Jugoslávie jen hrstka závislých balkánských zemiček.
Neradostný je výsledek nelidského bombardování, mezinárodního pronásledování nepoddajných vůdců a ovšem – neprodyšná propaganda ze strany uzurpátorských velmocí. Válčí se pod prapory manipulativních, podvržených hesel, jimiž lze, bohužel, některé důvěřivce oklamat.
I dnes, po uplynulých staletích, se můžeme ptát: “ Kde zůstalo varování knížete Svatopluka z Velké Moravy? Proč Češi a Slováci dovolili rozbít jejich společný stát? Proč nepodporují své slovanské bratry, aby drželi při sobě, proč pomáhají vojenskoprůmyslovým silám svět násilím je od sebe odtrhnout?“
Vrátí se někdy (brzy) „Svatoplukovy pruty“ k sobě?
Jak Češi a Slováci dnes prohloubí svou vzájemnost?
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 743. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 26. října 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz